Andělé

   A s každým nádechem bodavě přítomně zaleskne se čerstvý vzduch v plicích jak ledový trn; jak čirý diadém broušený do zrcadlově lesklých pentagonků, o jejichž symetričnosti ještě včera šeptal mi Platón do ucha znaveně zkřehlým hlasem. Téměř cítila jsem jsoucno z jeho dlaní, když mi stářím rozklepanými prsty důvěrně odhrnul vlasy z obličeje a suchem rozpraskanými rty s až subtilní jemností políbil mě na čelo. Vítr naposledy zalaškoval se slaně mořskou vůní, než v Athénách zapadlo slunce.

   A dnes mi Burroughs míří na to samé čelo nabitou zbraní, nervózně přešlapávaje před vlastním synem a přáteli; předloktí rozpíchané do stavu, kdy si ani jeden z nás není jist, zdali se nacházíme v kouři haleném baru či ve společném bytě, na jehož prahu se s pravidelnou nepravidelností zjevují andělé amerických dálek. Světla klubu, kaleidoskopické obrazce a... Dohráli jsme inscenaci, Feťák mačká spoušť.

   Je zítřek. Konečně polykám prášky, abych jednomu z těch andělů neplakala v náručí. Bráním se nutkání zapíjet je alkoholem. Bráním se každýmu jednomu citu, kterej ve mně nedokážou zabít. Proč neměla bych ti dělat Jacka, tisíckrát o tobě psát a tisíckrát nás oba ztrácet? A pak opeřenec začne prorokovat, že vlastně chce i nechce zároveň mou dávno zupřímněnou přelétavost, zatímco jak duch rozpíjí se mezi řádky Cest.

   Dost. Jak kdybych neměla bych si psát vlastní příběhy...