A s každým nádechem bodavě přítomně zaleskne se čerstvý vzduch v plicích jak ledový trn; jak čirý diadém broušený do zrcadlově lesklých pentagonků, o jejichž symetričnosti ještě včera šeptal mi Platón do ucha znaveně zkřehlým hlasem. Téměř cítila jsem jsoucno z jeho dlaní, když mi stářím rozklepanými prsty důvěrně odhrnul vlasy z obličeje a suchem...
Milujíc - malujíc západy slunce na rozlehlé louce mezi motýly a komářími štípanci rozkládá své bělostné nohy v prostor. Skrze našpulené rtíky tiše propouští něžné vzdechy až se jeden nevyzná v tom, zda konečky prstů laská nedokončenou skicu či sebe samu. Téměř ji cítím utonutou v kopretinách jen okamžik před tím, než se zahalena do stébel rozhodne...
Máš dlouhý vlasy a dlouhej polibek, když po letní obloze proplouvá drak mezi Malým a Velkým vozem.
Subjektivně kolísat na hranách roztržených papírů v meznících slov a vět, jenž se snad jen s nemalou pomocí vnucených interpunkčních znamének rozlétnou do prostorného nekonečna a v myšlenkách se promění na meziřádky a podřádky; na titěrné abstraktní obrazy vyvolávající jen nesouvislost a pocity lidem neznámé.
Jak skvostně surrealisticky, metaforicky složitě nahá těla uviděla. Tělo věty, jak se svíjí pod křečovitou bolestí a každým slovem roste do dálky. Každým slovem roste do hloubky a jak strom kořeny zapouští do vědomí. Vědomí plyne, však nepřestává se vracet a hledat, co je pod těmi nahými těly, jaká je duše a jaké je srdce.
A tak se topím někde v pocitech. Ve strachu, že mne nenechají svobodně skočit do moře a ještě chvíli dýchat, než mne spláchne vlna vyvolána bouří. Že mne jen zavřou do skleněné nádoby a já utonu ve vlastních slzách, osamocena, neschopna dodržovat pravidla, která mi byla předepsána.